Tato italská šlechtična, přezdívaná Tygřice z Forli, se od dětství projevovala jako odvažná a nebojácná osobnost. O její povaze skvěle vypovídá příhoda z roku 1484. Po smrti papeže začali v římě nepokoje a rabování. Kateřina se se svými vojáky vydala bránit starobilý Castel Sant Angelo. S mečem v ruce a v sedmém měsíci těhotenství odmítala vydat hrad komukoliv jinému, než novému právoplatnému papežovi. Hrad držela celé dva měsíce, než ho musela opustit na manželům (několikátý) rozkaz. V dospělosti se však k odvaze a síle přidala i jistá krutost. Poté, co ji zavraždili prvního manžela nechala viníky potrestat tak, jak bývalo zvykem. Po vraždě jejího druhého manžela (kterého velmi milovala), se Tygřice krutě pomstila na vrahovi, spiklencích i jejich rodinách. Po smrti manžela vládla jako regentka svého syna a vládu nad svým městským státem vedla velmi svědomitě. Chtěla aby její města byla spořádaná a mírumilovná a čekala, že to lid ocení. Snižovala daně, pečlivě dohlížela na všechny finanční toky. Dokonce i na výcvik své armády dohlížela osobně. A nikdy se nezdráhala vyrazit do boje nebo i intrikařit, aby ochránila svůj majetek nebo své panství. Byla nezkrotná, odmítala stát stranou a tím si nadělala spoustu nepřátel. Když na francouzský trůn nastoupil Ludvík XII, spojil se s papežem Alexandrem VI a nárokoval si část Itálie. Kateřina tak čelila nájezdu francouzských i papežských vojsk bohužel sama, její prosby o pomoc nikdo nevyslyšel. Přesto se odmítala vzdát, statečně bránila svou penost a její osamocený odpor obdivovala celá Itálie. Po několika týdnech intenzivního bombardování byla ale pevnost dobyta a Kateřina byla zajata. V zajetí strávila více než rok. Po propuštění se snažila získat svá panství zpět, ale bohužel bezúspěšně. Zbytek života proto strávila ve Florencii se svým třetím manželem a dětmi a věnovala se alchymii.